1. Úvod

  
  V posledních letech vzbuzuje transsexualita velkou pozornost odborníků nejrůznějších oborů, veřejnosti a médií. Vědecké zkoumání transsexuality vychází ze snahy lépe tento fenomén popsat, porozumět příčinám jeho vzniku a tím účinněji a citlivěji pomáhat transsexuálním lidem na jejich nelehké životní cestě. Pro laickou veřejnost je toto téma aktraktivní především díky přitažlivosti zjednodušujících představ o mužích v ženských tělech a ženách v tělech mužských.

Pojem transsexualita se dá stručně definovat jako narození člověka do těla, které je mu cizí, se kterým se jen obtížně identifikuje a které mu působí starosti a komplikace. Jeho cítění a vnímání, jeho identita, jsou s jeho tělem neslučitelné. Rodem muž má ženské tělo a rodem žena tělo mužské. Tento ostrý rozpor si mnozí transsexuální lidé uvědomují již od útlého dětství.

Pohlaví je nejzákladnější částí identity jednotlivce jako lidského tvora. Při narození člověka se nejčastěji používanou větou stává otázka: „Je to chlapec nebo děvče?“. Důležitou myšlenkou je, že většina lidí nikdy tolik nepřemýšlí o pohlaví. Nemají žádnou představu o tom, co způsobuje jejich pocit pro to být chlapcem nebo děvčetem, mužem nebo ženou. 

Problém transsexuality stojí často na okraji zájmu společnosti laické i odborné, jako problém velmi komplikovaný, týkající se promilové části populace. Podobně tak sami transsexuální lidé se ocitají kvůli svému životnímu zatížení na okraji skupin, komunit i celé společnosti. Jsou izolováni svou nejistotou, okolím přehlíženi pro svou obtížně pochopitelnou jinakost. 

Zcela přesně není známo, jak transsexualita vzniká, všechno ale nasvědčuje tomu, že jde o něco, co si člověk při narození již s sebou na svět přináší. Roli hrají pravděpodobně vrozené faktory a za důležité období ovlivňující vznik problému se považuje doba nitroděložního života, ovlivňovaná psychickým stavem matky, přičemž centrum pozornosti vědců je upřeno na hormonální nerovnosti v matčině těle. Proto musíme transsexualitu brát jako nevyléčitelný stav, kdy neexistuje způsob terapie, který by změnil cítění a sebevnímání u transsexuálního jedince. Transsexualita není něco, co by si dotyčný člověk vymyslel z nějakého rozmaru. Kdyby bylo na výběr, nikdo by si jistě tento osud sám od sebe nezvolil, radši by volil snažší a méně komplikovanou cestu životem. Není to něco, co by dítě dělalo naschvál svým rodičům, aby se museli stydět před svými sousedy. Není to nic, kvůli čemu by jejich dítě muselo trpět pocity viny. Nemůže za to, stejně jako za to nemůžou ani jeho rodiče, byť si to většina z nich vyčítá a zpytuje svědomí, kde ve výchově udělali chybu.

V předškolním věku často bývá cítění nespokojenosti se svým tělem jasnější a jednoznačnější než později. Je to tím, že s přibývajícími roky je dítě stále více a více tlačeno rodinou a okolím do role, kterou mu určuje jeho tělo. Snaží se většinou adaptovat, přizpůsobit, vyhovět. Snaží se víc či míň, snaží se ale tak, že jeho skutečnou identitu začíná zakrývat mlha či přinejmenším lehký opar. Pokud chtějí transsexuální lidé v mladším školním věku žít v relativním klidu, je to často za cenu jakési bezpohlavnosti, neutralita, kompromisu se sebou i se svým okolím. Toto období může natropit veliké škody na jejich duševním vývoji, škody ve smyslu neurotizace, zúzkostnění, depresivity, uzavření se, ztráty komunikačních schopností a mnoha dalších potíží, ze kterých se později složitě dostávají.

I když se to nezdá, tak operací vše teprve začíná. Nastává období dalších,nových a nečekaných potíží. Nové zaměstnání, nové vztahy, potřeba škrtnout minulost, hledání dalších motivací pro život, když to základní a dominující bylo naplněno.

Práce má dvě části, teoretickou a praktickou. V teoretické sekci neznalým představím jev transsexuality, stručně se zmiňuji o historii, navazuji současností, popisuji základní etapy procesu přeměny pohlaví, nejen co se týče fyzické změny, která je sice nejviditelnější a nejsledovanější, ale stejně podstatná je i změna psychická. Tím mám na mysli již kompletní život v nové, vysněné roli a to včetně změny jména, změny všech dokladů a tak dále.

Druhá část mé práce, praktická, obsahuje životní příběhy lidí, kteří se nenechali odradit předsudky společnosti a změnili své tělo podle svého cítění. Popisují své životní příběhy a zkušenosti se životem v jim „nepadnoucím“ těle.

Ve své práci se soustředím na problematiku transsexuálů, jejich životy, prožitky, pocity při začleňování do společnosti a do života.

 2. Teoretická část 

Transsexualita je vrozený stav rozporu mezi biologickým a psychickým pohlavím. Tělem muž se cítí být ženou a naopak. O příčinách vzniku zdaleka ještě nevíme všechno. Od samého počátku jde o souboj teorií biologických a psychologických. V padesátých a šedesátých letech převažovaly jednoznačně teorie psychoanalytické – tak, jako vysvětlovaly vývoj celé osobnosti člověka na základě ovlivnění zejména výchovnými faktory do pěti let věku dítěte, tak i o transsexualitě hovořily jako o stavu, který vznikl a fixoval se díky více či méně patologické situaci v rodině dítěte.Ovšem s postupujícími léty bylo stále jasnější, že psychologickými prostředky transsexualitu nelze vyléčit, respektive nelze změnit pohlavní cítění člověka.

Proto začali odborníci pracovat stále více na hypotézách biologických. Jednou z nevýznamnějších je teorie profesora Dornera, který vznik transsexuality vysvětluje odchylným formováním centra pro pohlavní identitu v mezimozku během raných fází těhotenství způsobeným nerovnostmi v produkci sexuálních steroidů. Biologickou podmíněnost naznačují četné studie skupin lidí s intersexualitou. Tam, kde například u hermafroditismu dojde po narození dítěte k chybnému stanovení jeho psychické identity v závislosti na převládajících znacích tělesných, vrací se v pubertě dítě k původní, vrozené psychické identitě neomylně i tehdy, je-li vychováváno v harmonii rodiny a objektivně by nemuselo v nové roli strádat. Dítě zjevně dobře ví, kým je, i když se mu jeho okolí snažilo v dobré víře roky fixovat něco úplně jiného. Tyto studie velice jednoznačně vylučují možnost zásadního vlivu výchovných faktorů na psychickou pohlavní identitu dítěte. Transsexualita je řazena mezi duševní nemoci a poruchy, což není úplně optimální řešení, tito lidé nejsou duševně nemocní ani porušení. Ovšem neméně diskutabilní je zařazení mezi poruchy tělesné – jsou-li jejich těla těly biologicky zdravých mužů a žen. Transsexualita ale potřebuje z hlediska medicíny nějaké zařazení, pokud potřebuje její asistenci při řešení problému. Pravděpodobně nejlépe by vyhovovala rubrika „různé“ na konci diagnostického manuálu. Stojí za to se i zmínit o faktu, ze transsexualita bývá často uváděna dokonce mezi sexuálními deviacemi.

Počet lidí s transsexualitou není přesně znám. Medicínsky viditelná je skupina, která se obrátí na poradny a sexuologické ambulance. Většina z klientů přichází s jasnou představou, kým jsou a co chtějí. Přeměna pohlaví je legitimním způsobem léčby transsexuality a lidem přináší úlevu, psychickou stabilizaci a vymizení psychických potíží ve smyslu ústupu depresí a úzkostí.  

2.1 Pohlavní identita

Pohlaví každého člověka je určováno na několika úrovních. Základem je pohlaví genetické, které je určováno pohlavními chromozomy. Přítomnost chromozomů X a Y znamená pohlaví samčí, přítomnost dvou chromozomů XX znamená pohlaví samičí. Na těchto chromozomech se nacházejí geny, jež rozhodují v rané fázi embryonálního vývoje o formování pohlavních žláz. Vzácně se objevují jedinci, kteří mají žlázy obou pohlaví, zpravidla jedny méně vyvinuté. U nich se jedná o pravý hermafroditismus. Pohlavní identita vyjadřuje subjektivně vnímaný pocit sounáležitosti či naopak rozporu s vlastním tělem, s jeho primárními a sekundárními pohlavními znaky, i se sociální rolí přisuzovanou danému pohlaví. Pohlavní identita se odráží v myšlení, cítění i chování jedince včetně jeho profese, zájmů, společenských vztahů. Své také uplatňují kulturní vlivy, neboť existují společenství, která jeden určitý způsob chování označují za maskulinní a jiná, která totéž považují za feminní rys. Typickými psychologickými rysy přisuzovanými maskulinitě jsou dominance, asertivita, pozitivismus, prostorová představivost a schopnost rychle se rozhodovat. Pro ženy jsou typické vlastnosti jako emocionalita, submisivita, empatie anebo lepší verbální dovednost.

Člověk nabývá schopnosti uvědomit si svou pohlavní identitu již v předškolním věku, před čtvrtým rokem života. Za kritické období při jejím dotváření lze je považován věk kolem druhého roku. Ve školním věku je vědomí své pohlavní identity potvrzováno takzvaným homosociálním chováním, tedy vyhledáváním přátel stejného pohlaví a naopak odmítáním nebo lhostejností k pohlaví opačnému. Součástí těchto vztahů je i formování a vyhledávání her i zájmů pohlavně typických. Mezi sexuálně odlišné záliby patří u chlapců bojové sporty, jako je fotbal, zápas, hokej a technické zájmy, např. auta, motory, elektronika. Dívky se většinou zajímají o panenky,hry o domácnost, o domácí práce nebo o oblékání. Existují také zábavy společné pro obě pohlaví, např. četba nebo v poslední době se rychlostí blesku rozvíjející počítače. Tyto postoje se mění až s rozvojem sexuálních citů a tužeb,nicméně určité rozdíly v zájmech a psychických schopnostech přetrvávají mezi oběma pohlavími po celý život.

 2.1.1 Historická fakta 

 Transsexualismus není „moderní pojem“. Zprávy o chování, které připomíná poruchy pohlavní identity jsou známy již z antiky. Herodotos takto popsal chorobu u Skytků, národa obývajícího severní pobřeží Černého moře. Někteří muži se oblékali do ženského oblečení, vykonávali ženské práce a vyznačovali se ženským chováním a charakterem. Z této oblasti také pocházejí informace o Amazonkách, které si uřezávaly prs, aby mohly lépe střílet z luku. Z antiky také pochází obraz Hercula navlečeného do ženských šatů a sloužícího královně Omphale, jenž naopak vystupovala jako muž.

 Nejznámějším příkladem transsexuálního chování ve středověku je legendární Johanka z Arcu. Ta byla upálena 30. května 1431 v Rouenu ve věku devatenácti let jenom díky tomu, že nosila mužské oblečení. Byla si natolik jista svou identitou, že raději zvolila smrt upálením než aby se po zbytek života přetvařovala a byla nešťastná. Odpor inkvizice k jejímu transgender projevu byl natolik silný, že při popravě uhasili plameny, aby se přihlížející mohli na vlastní oči přesvědčit, že Johanka byla „skutečná žena“. Jakmile samostatně spálili její oděv a prohlásili Johanku za mrtvou, uhasili plameny a vystavili její nahé tělo a s ním všechna tajemství ženského těla, aby v myslích všech zapudili veškeré pochybnosti. Ve Francii bylo chování blízké transsexualitě popsáno také například u bratra krále Jindřicha III nebo diplomata Chevalier d'Eon de Beaumont. Od něj se odvozuje vzácnější pojmenování transvestitismu eonismus. V 18. století se welsští rebelové oblékali do ženských šatů a oslovovali se jako sestry.

Z tohoto hlediska lze považovat různé změny a poruchy pohlavní identity za všudypřítomný fenomén. Bylo by ovšem unáhlené všechny podobné projevy označovat za transsexualitu nebo za jinou poruchu pohlavní identity, jelikož kulturně antropologické výzkumy svědčí o značné variabilitě a kulturní rozmanitosti podobného chování. Nějaké kultury dokonce akceptovaly chování lidí, kteří vystupují v opačné pohlavní roli. Tento jev se nazývá paticismus.

 

 

  Transsexualita byla popisována i u původních Američanů. Tito lidé se v původním jazyce nazývali Dvojí duch. Řada indiánských kmenů takové chování nejen tolerovala, ale takoví lidé měli často stejnou velkou moc jako šamani a mohli uzavírat i manželství s osobou stejného tělesného pohlaví. V Indii existuje zvláštní kasta „Hijra“. Starší z jejich společenství jim amputují penis, varlata a šourek, v poslední době prý užívají i ženské hormony. Ve společnosti plní náboženskou roli, někdy jsou i prostituty.

Do této kasty se připojují velmi značné počty zoufalých mladých transsexuálů v Indii a Bangladéši. Podstupují úplný kastrovací chirurgický zákrok v primitivních podmínkách, stejně jako v dobách starověku, jen s opiem jako anestetikem. Největší počet podstupuje chirurgický zákrok ve svém dospívání krátce po počátku puberty. Dostatečně včasná kastrace zabrání vývoji mužských sekundárních pohlavních znaků a jejich těla mohou zůstat permanentně jemná, dětská a dívčí. Většina „Hijra“ prožije svůj život jako ženy s jinými „Hijra“ v rodinně skupině a vydělávají si na živobytí účinkováním na tradičních ceremoniálech na svatbách a u porodů.

Původ kasty Hijra jde indickou historií stovky let zpátky. Tato rozšířená praxe dává transsexuálům možnost uniknout pocitu úzkosti a zkáze maskulinizací jako dospívající a poskytuje pro ně bezpečné ač podřízené místo ve společnosti. Kruté extrémy, za kterými tito mladí transsexuálové půjdou za účelem „přibližně ženského pohlaví“, s plným vědomím, že už nikdy v budoucnu opět neuvidí své rodiny a budou po zbytek svého života čelit společenskému ponížení, je svědectví o realitě a krajnosti konfliktu pohlaví, kterým ve svém nitru čelí.

Moderní sexuologie zpočátku nerozlišovala mezi transvestitismem a transsexualismem.V roce 1897 baltimorský lékař Howard uveřejnil případ muže, který měl stejné chování jako dnešní transsexuálové. Termín „transsexuální“ uvedl v roce 1923 Hirschfeld a poprvé jej v roce 1949 použil Cauldwell. V roce 1926 Musham a v roce 1931 Abraham referovali o pacientovi, který jako první podstoupil chirurgické výkony směřující ke změně pohlaví. Za první případ kompletní přeměny pohlaví je považována Hamburgerova kazuistika z roku 1953. Autor popisoval případ Christine Jorgensenové nicméně ve svém případě ještě používal výraz transvestitismus. Ale několik let předtím už byly podobné přeměny provedeny v Německu a USA. Po medializaci dostal autor 465 žádostí o provedení dalších přeměn pohlaví. Termín transsexualismus zpopularizoval v 50. a 60. letech Harry Benjamin. Ten je obecně považován za „otce transsexualismu“. Poruchám pohlavní identity se věnoval celých 30 let svého profesionálního života, od roku 1948 až do ukončení své aktivní činnosti v roce 1978. V rámci transvestitismu vymezil nový syndrom, u něhož byly zřejmé hluboké změny osobnosti v oblasti pohlavní identity. Na základě jeho výzkumů byl transsexualismus později vymezen jako samostatná porucha.

 

 

 

2.1.2 Definice transsexuality

 

  Je známo mnoho definic transsexualismu. Všechny tady nemá cenu uvádět, tak aspoň ty nejzmiňovanější a nejužívanější. Existují čtyři základní charakteristiky, které musí pacient vykazovat, aby mohla být diagnostikována transsexualita.

Za prvé má klient pocit nevhodnosti nebo nepřiměřenosti anatomicky dané pohlavní role, za druhé neomylně věří, že změna role povede ke zlepšení, za třetí, klient si vybírá sexuální partnery téhož anatomického pohlaví a přitom sám sebe chápe jako heterosexuála. A za čtvrté pacient neskutečně touží po chirurgické změně pohlaví.

Transsexualita v jádru označuje zadržovanou rozepři nebo pocit nepříslušnosti k vlastnímu pohlaví. Transsexuálové mají jednoznačné chromozomální pohlaví a netrpí ani žádným dosud identifikovaným tělesným (chromozomálním) onemocněním. Cítí se chyceni ve falešném těle a pudově pociťují silnou touhu po změně pohlaví.

Transsexualita je podle oficiálně platné Mezinárodní klasifikace nemocí (ICD 10) vedena pod diagnozou F 64.0 a je definována jako stav jedince, který si přeje žít a být akceptován jako příslušník opačného pohlaví. Obvyklý je zde pocit nespokojenosti s vlastním anatomickým pohlavím nebo pocit jeho nevhodnosti a přání hormonálního léčení a chirurgického zásahu, aby jeho/její tělo odpovídalo (pokud možno) preferovanému pohlaví. Transsexuální identita by měla trvat alespoň dva roky - nesmí být projevem duševní poruchy (zejména schizofrenie) ani nesmí být sdružena s intersexuální, genetickou nebo chromozomální abnormalitou. ¹

Definice transsexuality je atypická, neboť podstatnou součástí diagnózy je velmi subjektivní údaj, a to je přání pacienta. Nicméně sexuologické vyšetření musí být zaměřeno nejen na pouhé potvrzení doby trvání motivace pacienta, ale musí se zaměřit na typické známky transsexuálního vývoje a objektivizovat anamnestická data. Nezbytnou součástí diagnostického procesu je spolupráce s psychologem.

 

 

 

2.1.3 Výskyt v populaci

 

  Nikde není známa přesná evidence výskytu transsexualismu a ostatních poruch pohlavní identity, neboť ne každý takový jedinec vyhledá lékařskou péči.

Mezinárodní nadace pro gender vzdělávání v Massachusettes odhaduje počet osob s poruchou pohlavní identity u obou pohlaví rovnoměrný v poměru 1:1600 obyvatel. To je zhruba 20-60x více než počet osob, které dokončily přeměnu pohlaví podle Americké psychiatrické asociace. Je ovšem třeba vzít do úvahy relativně krátkou dobu 50 let, kdy tato léčba existuje.² Postoje terapeutů k žádostem transsexuálních pacientů o přeměnu pohlaví nebyly vždy vstřícné. A také v zemích, kde zdravotní pojišťovny tuto léčbu nehradí (některé typy pojištění v USA) nebo ji hradí jen částečně (Velká Británie, Rakousko), jsou žadatelé limitováni finančním hlediskem.

Zajímavým jevem je fakt, že mezi transsexuálními klienty, kteří podstoupili přeměnu pohlaví, převažují v západní Evropě jedinci MtF (přibližně třikrát více jich je), zatímco ve střední Evropě (Česká republika, Polsko, Bulharsko, bývalé východní Německo) převažovali a dosud převažují lidé s transsexualitou FtM (až v poměru 5:1). Jako příčina těchto nepoměrů se předpokládá vliv odlišných společenských poměrů, obtížnější společenské prosazování jedinců MtF v tehdejších podmínkách socialistických států.

 

2.1.3.1 Situace ve světě

  Transsexualismus a změna pohlaví nejsou ve všech zemích akceptovány stejně kladně. Některé země považují provádění přeměny pohlaví za neetický lékařský zákrok, proto jejich transsexuální jedinci vyhledávají liberálnější státy, které zákrok umožňují (Holandsko, Singapur). Například do nedávna byli odmítaví k přeměně pohlaví slovenští sousedé, proto se dříve mnoho slovenských transsexuálů stěhovalo do Čech.Extrémním příkladem je Portugalsko, kde Nejvyšší soud nepovolil provést právní přeměnu pohlaví. Sňatky jsou v mnoha zemích zakázány, jako např. ve VB, Itálii a Francii, naopak je umožňuje Holandsko, Lucembursko a naše republika.

 Francie dlouho vzdorovala snahám transsexuálních jedinců o dosažení právní změny pohlaví po provedení přeměny, až v roce 1992 v precedenčních případech rozhodl ve prospěch transsexuálů Evropský soud. Právní změnu po přeměně pohlaví ani změnu jména dosud neumožňuje Velká Británie.

Transsexuálové jsou vystaveni většímu riziku diskriminace a jejich práva nejsou zpravidla dostatečně právně zajištěna. Článek 14. Evropské charty lidských práv neřadí pohlavní identitu mezi třináct podmínek, které nepřipouštějí diskriminaci. Ústavně jsou garantována práva transsexuálních osob v JAR, některé státy USA a Austrálie ve svých zákonech rovněž řadí jako antidiskriminační podmínku pohlavní identitu.³

 

2.1.4 Příčina transsexualismu

  Během let bylo navrhováno mnoho příčin. Dříve se mnoho psychiatrů a psychologů domnívalo, že transsexualismus je duševní onemocnění a tím pádem bylo na transsexuály pohlíženo jako na „sexuální devianty“. Ale naštěstí tato hlediska postupně odcházejí tak, jak odchází stará generace tradičních psychiatrů a jak se objevily výsledky moderního neurobiologického výzkumu. Geny pohlavní identitu neurčují, výchova také rozhodně nezmění myšlení člověka na opačné pohlaví. Nynější vědecké úsilí zaměřené na příčiny silně naznačují neurobiologické původy transsexualismu: něco se stane během nitroděložního vývoje centrální nervové soustavy transsexuála tak, že jedinec zůstává s vrozeným, intenzivně si uvědomujícím opačným pohlavím tělesného cítění a sebevnímání. S jistotou se nedá tvrdit, co je příčinou a je potřeba provádět ještě mnohá a mnohá zkoumání. 

 
2.2. Diagnostika transsexuality

Proces přeměny pohlaví je dlouhodobou a ucelenou záležitostí, která probíhá podle určitých pravidel. Základní model, jenž byl užívaný v naší republice v minulosti, byl vytvořen v Sexuologickém ústavu 1. LF a VFN v Praze a byl ve své době liberálním a revolučním činem. Tento terapeutický plán dělil proces přeměny pohlaví do období pěti let a stanovil přísná poznávací kritéria.⁴

Nedílnou součástí diagnostického procesu je i RLT, což je zkouška opravdového, skutečného života, kdy klient v tomto období žije v opačné roli ve všech oblastech svého života a jeho schopnost adaptace v této roli poskytuje informace nejenom z hlediska terapeutického, ale je i významným kritériem potvrzujícím diagnózu.

 

2.2.1 Psychologická diagnostika

Psychologické vyšetření pacientů se soustřeďuje na zjištění jejich odlišností v jiných oblastech a to srovnáváním s populační normou. Tradičně se vyšetřují anomálie osobnostní, motivační či charakterové. Porucha sexuální identifikace je jistě natolik závažným celoživotním handicapem, že často i v podstatné míře ovlivňuje vývoj osobnosti postiženého a jeho vztahy k sociálnímu okolí.

V psychodiagnostických testech se u transsexuálních jedinců vyskytuje především neurotické nebo depresivní symptomy. Určení diagnózy transsexualismu pouze na základě psychodiagnostických metod je v podstatě nemožné. Tyto metody mohou přispět spíše k charakteristice inteligence, osobnosti, motivace, vhodnosti k léčbě či možností resocializace transsexuálních klientů než k určení jejich poruchy identity.

Nejspolehlivější metodou pro určení možného odchylného vývoje pohlavní identity je pro psychology i pro lékaře metoda anamnestického rozhovoru. Údaje o z zvláštnostech psychosexuálního vývoje transsexuálních lidí získané touto cestou mohou informovaného diagnostika i při tradičním psychologickém, sexuologickém a psychiatrickém vyšetření vést ke specifikaci poruchy identity.

 

2.2.1.1 Preference hraček a her v předškolním věku

Děti s poruchou sexuální identity většinou preferují hračky a hry příslušející opačnému biologickému pohlaví, tzn. že chlapci si hrají s panenkami a děvčata si hrají s autíčky a stavebnicemi a zároveň preferují i kolektiv podle svého pohlaví psychického. Tato charakteristika je ale považována jako kritérium pomocné.

 

2.2.1.2 Preference oděvu

Transsexuální jedinci většinou od raného dětství jednoznačně preferují oděv příslušející opačnému pohlaví. Tento znak bývá více vyjádřen u FtM, kteří odmítají nosit sukně a šaty. U MtF jde při oblékání do šatů opačného pohlaví nejdříve o sexuální vzrušení, ale poté už místo sexuálního vzrušení tito jedinci cítí při převlečení do ženských šatů jen psychickou úlevu.

 

2.2.1.3 Odpor k primárním i sekundárním pohlavním znakům a jiným biologickým projevům dospívání

Nejnáročnější pro transsexuální jedince je období kolem puberty, kdy se rozvíjí druhotné somatické znaky. FtM obtížně snášejí růst ňader a nástup menstruace, pro MtF je obtížné vyrovnat se s vousy a tělesným ochlupením. Tyto somatické znaky klienti většinou potlačují(např. u FtM stahováním hrudníku a nošením volných košilí) a někteří zároveň zdůrazňují tělesné znaky patřící opačnému pohlaví. Vztah k vlastnímu tělu a k jeho jednotlivým projevům souvisí i s osobnostními charakteristikami a vývojem ovlivněným prostředím základní rodiny.

 

2.2.1.4 Neerotické sny a denní fantazie

Transsexuální klienti se ve snech a představách vyskytují v těle, které odpovídá jejich psychické identitě, takže FtM si například představují, jak jdou jako otcové s celou rodinou na procházku.

 

2.2.1.5 Zamilovanost a partnerské vztahy

  S nástupem dospívání dochází i u klientů s poruchou identity k prvnímu zamilování. U transsexálních jedinců jsou objektem zamilování příslušníci stejného biologického pohlaví. Psychosexuální vývoj je ve srovnání s vrstevníky v průměru opožděn a složitější. Homosexuální orientace je u FtM stejně častá jako u běžné populace, u MtF je ovšem výrazně častější. Příčiny ještě nejsou úplně známy, ale je prokázáno, že MtF klienti během přeměny pohlaví mění i orientaci, že homosexualita je u nich jen jakousi vývojovou fází v rámci identifikace se svou vlastní heterosexualitou.

 

2.2.1.6 Charakteristiky pohlavní role

 Klienti si vybírají obvykle profese typické pro pohlaví, s kterým se identifikují, stejné je to i s jejich zájmy a koníčky. Důležité pro komplexní diagnózu je získat informace z několika oblastí života transsexuálů. V oblasti sociální adaptace se diagnostický proces zaměřuje na zjištění všech interpersonálních a vztahových charakteristik pacienta. Je důležité zjistit, jaké jsou jeho způsoby sbližování a navazování citové vazby, jak se pacient chová v partnerských vztazích, stupeň jeho dosaženého vzdělání, kriminalita, a další charakteristiky sociální adaptace, které mohou hrát roli při jeho léčbě. Dalším zkoumaným jevem je životní historie pacienta, charakteristika jeho osobního vývoje, zahrnující jeho vztah k rodičům, i to, zda byl fyzicky, sexuálně nebo citově zneužíván či deprivován. Významná pro jeho osobnostní a psychosexuální vývoj mohou být i jiná traumata související například s úmrtím blízkých osob, rozpadem manželství, ztrátou dětí, uvězněním atd. Dále se zjišťuje pacientova osobnostní struktura, přičemž případný porucha osobnosti může být významným faktorem při rozhodování o druhu nejvhodnější terapie, závislost na alkoholu či drogách nebo jsou prováděna i somatická vyšetření, která slouží k vyloučení závažných poruch a onemocnění.

2.3 Základní etapy procesu přeměny pohlaví

   Proces přeměny pohlaví je dlouhodobou a komplexní záležitostí, která probíhá podle určitých a zaběhnutých pravidel. Původní terapeutický plán dělil proces přeměny pohlaví do období pěti let a stanovil přísná indikační kritéria. V prvním roce probíhala opakovaná tělesná a psychologická vyšetření s cílem zjistit psychickou identifikaci a motivaci k léčbě. V druhém roce se aplikovaly hormony opačného pohlaví, ve třetím roce se podával návrh na změnu jména na neutrální. Čtvrtý rok byl ve znamení podání návrhů na chirurgické zákroky a v pátém roce se dokončovala přeměna matriční změnou pohlaví.⁵ V této době se již používají méně striktně vymezené postupy s maximálním ohledem na individuální situaci klienta.

2.3.1 Diagnostika

  Diagnostická fáze má různou dobu trvání, záleží na klientovi. Někteří již na prvním sezení demonstrují svou psychickou identitu tak, že nikdo nepochybuje o tom, že znají svou pohlavní příslušnost. Ale naopak je zase mnoho takových, kteří se celé roky hledají a nejsou si úplně jisti.

 

 

 

2.3.2 Rozhodovací fáze

  Tato fáze následuje po potvrzení diagnózy. I zde je doba trvání variabilní, stejně jako ve fázi diagnostické. I když je klient stoprocentně přesvědčen a rozhodnut, stejně je ale povinností terapeuta podat vyčerpávající informace o všech možnostech terapie, výhodách jednotlivých postupů i o rizicích s nimi spojených. Pokud klient potřebuje na rozhodování více času, tak mu pro to terapeut zajišťuje podmínky poskytnutím vyčerpávajících informací a sám by měl do rozhodování klienta zasahovat co nejméně.

 
2.3.3 Real life test

   Pokud se klient pro změnu pohlaví rozhodne, zahajuje se fáze, v níž si sám otestuje svou schopnost žít v roli harmonizující s jeho psychickou identitou. Postupně v ní začíná žít ve všech oblastech svého života a tím podstupuje jakýsi test správnosti svého rozhodnutí. Jedná se o složité období, ve kterém určitou podporu poskytuje úřední akt změny jména a příjmení na neutrální tvar. Klientům původní jméno komplikuje život a proto mohou požádat o změnu na tvary neutrální.

 

2.3.4 Hormonální terapie

K hormonální terapii lze přikročit, až když klient žije minimálně několik měsíců v dané roli. V tomto období je pro pacienta důležitá reakce okolí, ověřuje si, nakolik bude v nové roli akceptován. Hormonální terapie je zahájena po dohodě s klientem a po důkladném somatickém vyšetření. Měla by před zahájením vlastních chirurgických zákroků trvat minimálně jeden rok, měly by být zřetelně vytvořené tělesné změny a hladiny pohlavních hormonů dosažené během této doby by se měly blížit normám vlastním požadovanému rodu. V tomto období jsou pro klienty důležité i informace o nejrůznějších lékařských i nemedicínských službách, které je možno využít v rámci přeměny zevnějšku, ať už jde o služby odstraňující nežádoucí rysy nebo naopak zvýrazňující požadované znaky. Po rok trvající hormonální terapii a déle než rok úspěšně probíhající RLT, může klient písemně požádat příslušnou komisi jmenovanou ředitelem nemocnice, rozhodující o realizaci chirurgických zákroků u transsexuálů, o schválení operativní přeměny pohlaví. Komise rozhodne na základě písemného doporučení ošetřujícího lékaře a dalšího nezávislého odborníka. O schválení operativní přeměny pohlaví je možné požádat nejdříve po dosažení plnoletosti, v osmnácti letech.

2.3.5 Operativní výkony

Operativní kroky si klient plánuje individuálně, přesně podle svých možností a potřeb. K úplné změně pohlaví dochází až chirurgickým zákrokem. O zákroku rozhoduje komise. Operace je u nás hrazena zdravotní pojišťovnou, což řadí Českou republiku ke světovým unikátům v této oblasti. V zahraničí je běžné, že si klient zákrok hradí sám, což znamená, že na něj našetří až ve vyšším věku, který s sebou přináší více zdravotních komplikací.

 

 

 

2.3.6 Pooperační období

Proces přeměny pohlaví je pak dokončen definitivní změnou úřední identity. Klient si změní jméno a příjmení na tvary definitivně mužské či ženské, dostává nový rodný list a nové rodné číslo, mění si všechny potřebné doklady a dokumenty, i ty se zpětnou platností, mezi něž patří například maturitní vysvědčení či vysokoškolské diplomy. V dalším životě má pak všechna práva a povinnosti příslušející danému pohlaví. Muži se mohou ženit, ženy se mohou vdávat. Jedinou výjimku představuje základní vojenská služba u FtM. Ti jsou uznáni ze zdravotních důvodů trvale neschopnými vykonávat tuto povinnost. Všechny tyto úřední kroky se dějí na základě písemného doporučení terapeuta. V pooperačním období sám klient pak dochází na pravidelné kontroly, užívá předepsané léky a absolvuje doporučené laboratorní kontroly a vyšetření.

Obecně lze konstatovat, že u některých fází existuje zcela přesné a konkrétní vymezení časem, jiné probíhají časově velice individuálně a některé fáze se vzájemně překrývají, jako RLT zasahuje do diagnostiky i hormonální fáze terapie. Léčba psychologickými prostředky, tedy psychoterapie, se prolíná všemi uvedenými fázemi.

Pro fáze směřující ke změně pohlaví a pro úplnou změnu pohlaví jsou relativními kontraindikacemi terapie například psychotické onemocnění, kdy je nutné odlišit, zda transsexualita není jen projevem duševní nemoci. Další kontraindikací může být těžká porucha osobnosti, zvláště asociální či hysterické prvky, které by mohly celý proces přeměny komplikovat. Dalším nebezpečím je závislost na alkoholu a drogách, kdy u lidí závislých mohou nastat komplikace v rámci hormonální terapie ze somatického hlediska. Ale žádná z uvedených kontraindikací nemusí představovat konstantní a neměnnou překážku terapie. Jde spíše o upozornění, že je třeba volit opatrnější a pomalejší terapeutický postup, v jehož rámci je třeba současně s léčbou transsexuality řešit i zmíněný problém.

2.3.7 Model terapeutického týmu

V ideálním případě se podaří vytvořit tým specialistů, kteří spolupracují dlouhodobě v rámci diagnostiky a terapie. Je vhodné vytvořit stálý tým, neboť se jedná o specifický problém, kdy je nejlepší spolupracovat s jedním a tím samým specialistou, který se na danou problematiku soustředí. Kromě sexuologa mají v týmu své místo:

 1) specialista na klinickou psychologii (kvůli diagnostice)

2) specialista na interní lékařství (hodnotí zdravotní stav z hlediska vhodnosti hormonální terapie a operativních zákroků)

3) odborník na endokrinologii (stanoví možné kontraindikace pro hormonální terapii a průběžně kontroluje její průběh před i po operacích)

4) gynekolog (preventivní vyšetření, chirurgické zákroky)

5) plastický chirurg (chirurgické zákroky)

6) urolog (prevence, chirurgické zákroky)

7) rodinný psychoterapeut (se zaměřením na problematiku transsexuálních rodičů dětí)

8) dětský psycholog (se zaměřením na problematiku dětí transsexuálních rodičů)

9) psychoterapeut (psychoterapie v pooperačním období)

10)foniatr (úprava hlasu, případná operativní léčba hlasivek či ohryzku)

11)právník (konzultace ohledně problematiky rodičovství a další konzultace podle individuálních potřeb klienta)

12)laserový odborník (epilace, korekce jizev)

13)kosmetička (především u MtF, poradenství, depilace)⁶

 Největší rozhodovací roli v procesu přeměny pohlaví má u nás sexuolog. On pracuje s klientem a je takovým vedoucím a organizátorem celého týmu odborníků a nese hlavní odpovědnost za průběh celé přeměny, počínaje diagnostikou a terapií konče. Členové týmu se účastní pravidelných informativních seminářů, určených transsexuálním klientům a jejich blízkým příbuzným nebo přátelům. Výhodou je dobrá spolupráce se členy komise pro schvalování chirurgických zákroků.

2.4 Psychoterapie

Psychoterapie je jednou ze základních složek léčby transsexuality. Bývá definována jako druh léčby, který s využitím psychologických prostředků pomáhá klientovi zlepšit kvalitu jeho života.⁷  Psychoterapeut ovšem nezmění identitu člověka, ale pouze změní chování a adaptuje člověka na jeho problém. V rámci terapie transsexuálních klientů lze psychoterapii rozdělit na nespecifickou a specifickou. Nespecifická je během celého procesu a je dána vztahem mezi klientem a terapeutem. Specifická psychoterapie je naopak přesně vymezená, terapeutem doporučená a klientem vyžádaná. Dále klienti procházejí terapií individuální, která tvoří základ léčby, ostatní formy terapií jsou využívány podle potřeb a zájmu klienta. Skupinová terapie je většinou uzavřená, v každé skupině terapie probíhá jinak. Jsou sestavované podle doby příchodu, délky docházení a podle pohlaví. Pravidelně jsou také organizována společná setkání určená rodičům a ostatním blízkým klientů. Párovou terapii lze využít při řešení konkrétních problémů v partnerství. Rodinná sezení hrají velkou roli buď v situacích, kdy se zbytek rodiny vyrovnává s transsexualitou jednoho z rodičů (slouží pak především ke zvýšení soudržnosti rodičovské dvojice a k prevenci traumatizace dětí) nebo jednoho z dětí (obzvláště v rodinách s výraznou autoritativní asymetrií a jasnou představou rodičů o tom, co je pro jejich dítě nejlepší). ⁸

Všichni, kdo absolvují proces přeměny pohlaví, řeší otázku postoje k vlastní minulosti. Potíže spojené s potřebou zpracovat uplynulé období, ve kterém klienti prožívali nezařazenost a nezařaditelnost v rámci skupin vrstevníků, jsou logické a veliké. Transsexuálním klientům a klientkám chybí základní zkušenosti ve vztahu k adekvátním referenčním skupinám. Nemohli se identifikovat a zařadit, nemohli se autonomizovat a separovat, nemohli kooperovat, nemohli bojovat a vítězit. Ve složitějších případech jsou minulé roky provázeny výraznými stavy derealizace, odosobnění, emoční anestezie, denního snění a dalšími obrannými mechanismy, které jim pomohly přežít dlouhodobou traumatizující transsexuální trýzeň se zachováním šance na obnovení duševní integrity.⁹ 

Psychoterapie je jednou ze zásadních složek léčby. Vztah mezi klientem a jeho terapeutem má velký vliv na úspěšnost léčby. Lidé nespokojení se svým tělem se povětšinou odhodlávají několik let k nápravě svého problému. První dojem ze setkání s psychoterapeutem bývá rozhodující pro další průběh spolupráce. Do ordinace přicházejí s velikou nejistotou, plni pocitů viny, studu, nenormality a izolace ze světa, s nízkým sebehodnocením, většinou depresivní, úzkostní, neurotičtí. A cílem, a i povinností, psychoterapeuta je z takovéhoto nešťastného uzlíčku nervů „vytvořit“ šťastného, spokojeného a sebevědomého člověka s chutí do života.

Po ukončení diagnostického procesu potvrzením diagnózy je úkolem terapeuta pomoci vytvořit takové podmínky, při kterých se může klient rozhodnout svobodně o svých dalších krocích. To znamená předat klientovi maximum informací o výhodách a možných rizicích jednotlivých kroků včetně vyjmenování případných kontraindikací, zejména během procesu přeměny pohlaví. Člověk nespokojený se svým pohlavím má v zásadě na výběr ze dvou možností – první z nich je adaptace na stávající biologické pohlaví a druhá je potom změna pohlaví.

Není dost dobře možné určit, který typ rozhodnutí převažuje. Je naprosto jisté, že existuje i skupina lidí, jenž se se svým problémem nikdy nikomu nesvěří a raději si svůj problém sami vyřeší, tím mám na mysli ty, kteří nacházejí uspokojení v crossdressingu, tedy že jim stačí občas změnit zevnějšek na opačné pohlaví anebo naleznou uspokojení v homosexuálním vztahu.

Mezi lidmi, kteří zvolí adaptaci na své biologické pohlaví jsou většinou lidé, jenž mají rodinu a obávají se zničení rodiny, zničení vztahu či traumatizace dětí. Někdy je rozhodnutí pro adaptaci celoživotní záležitostí, jindy jde jen o odložení na dobu dosažení dospělosti dětí. Druhou možností je adaptace na pohlaví psychické ovšem bez chirurgické změny pohlaví. Tento způsob volí především lidé, kteří nemají výrazně negativní vztah ke svému tělu, lidé s velkou obavou z lékařských zákroků nebo lidé homosexuálně orientovaní. Působení psychoterapeuta je orientováno na zvýšení schopnosti prosadit si společenské uznání v dané roli bez doprovodných lékařských a právních kroků (maximem je dosažení změny jména a příjmení na neutrální tvary).

Proces přeměny pohlaví je založen na pevně stanovených krocích. Po uzavření rozhodovacího procesu následuje fáze zkoušky opravdového života. V rámci tohoto testu začíná klient žít postupně ve všech oblastech svého života ve své vysněné roli. Jde o fázi, která klade na klienta značné psychické nároky. Nyní už problém neřeší jen sám se sebou, případně s psychoterapeutem, ale je načase se svěřit svému okolí, své rodině, přátelům, kolegům. V této fázi je psychoterapie důležitou součástí, je zaměřena na růst sebejistoty, zvýšení sebehodnocení, zlepšení komunikačních dovedností, zvýšení schopností empatie a asertivní trénink. Pokud je terapie vedena kvalitně, dochází často k otevření jednotlivých vztahů v rodině, ke zlepšení komunikace, zvýšení porozumění a vyřešení dlouhodobých konfliktů. Skutečnost, že jeden člen rodiny má problém s adaptací na své tělo může vysvětlit mnohé potíže v rámci rodiny. Někteří rodiče transsexuálních dětí trvale žijí s blíže nevyjasněným pocitem nenormality či zvláštnosti dítěte. Uvědomují si izolaci dítěte od vrstevníků a omezenou komunikaci s nimi, nechápou podstatu jeho jinakosti a obviňují sebe i dítě.

Cílem psychoterapeuta je aby klient nemusel měnit kromě společenské role ve svém životě nic podstatného, aby si uchoval svou profesi, bydliště, okruh kamarádů a známých, což je jistě psychicky velmi náročné. V tomto období je proto důležitá i terapie rodinná a skupinová, k posílení pocitu sounáležitosti a příslušnosti k určité skupině lidí. Postoj nejbližších je důležitým faktorem ovlivňujícím celý proces. Pochopení nebo naopak odmítnutí v rámci rodiny a nejbližších přátel může být zásadním z hlediska dalšího rozhodování klienta.

Následuje období hormonální terapie, kdy psychoterapie není až tak potřebná. Většina klientů již má problém vyřešen se svým okolím a teď se soustředí jen na sebe a na co nejbližší uskutečnění svého snu. Psychický stav se stabilizuje. U FtM je zahájení hormonální terapie provázeno pocity spokojenosti a klidu. Změnou, ke které často dochází je, že v důsledku zvyšující se hladiny testosteronu se zvyšuje sexuální apetit. U MtF se občas vyskytuje, při zahájení terapie estrogeny a antiandrogeny, kolísání nálad až deprese. Toto období bývá časově omezené a nevyžaduje kromě podávání informací žádnou speciální psychoterapeutickou péči.

V pooperačním období potřeba další psychoterapeutické konzultace závisí na osobnostních charakteristikách a na duševní zralosti člověka. Někteří již další pomoc nepotřebují a nevyžadují a snaží se žít tak, aby se ke své minulosti nemuseli příliš vracet. K problémům dochází tehdy, jsou-li očekávání klienta nepřiměřená nebo pokud jde o nezralou osobnost, s hysterickými rysy. U lidí s nízkým sebehodnocením spojeným s hlubokými nejistotami může být nespokojenost s výsledkem operace vhodným ventilem těchto úzkostí. Tam, kde klient nepřebírá dostatečně odpovědnost za svůj život, může být transsexualita věčným a vděčným alibi pro neúspěch, hromosvodem pro všechny porážky a šidítkem, ospravedlňujícím nečinnost.¹⁰ 

Výjimečně se stává, že někteří vyjadřují nespokojenost s provedením přeměny pohlaví. Většinou se ale jedná o částečnou nespokojenost odrážející nadměrné očekávání, což není něco až tak zvláštního neboť všeobecně platí, že když je něco přehnaně radostně očekáváno, tak pak je člověk zklamaný, neboť nikdy se nevyplní vysněné představy. Většinou si pak člověk zvykne, stejně jako i u nespokojeného transsexuála míra spokojenosti s provedením přeměny pohlaví s narůstajícím časem stoupá. Ve světě byly vzácně dokumentovány žádosti o návrat zpět k původnímu pohlaví. Častěji se jednalo o jedince s chybějící podporou původní rodiny a s atypickým transsexuálním vývojem¹¹.

Terapeut má obrovskou zodpovědnost, výrazně ovlivňuje celý proces přeměny. Sám si nejdříve musí ujasnit svůj vztah k problematice transsexuálních lidí, nesmí si dovolit klienty ovlivňovat svými emocemi, svou sexuální orientací či svým náboženským přesvědčením. Za výsledek terapie nese částečnou zodpovědnost samozřejmě i sám klient. Nese zodpovědnost za podání nezkreslených a úplných informací, za vytváření a upevňování dobrého vztahu mezi ním a lékařem a v největší míře je zodpovědný za svoje rozhodování a za pooperační spolupráci. Pro terapeuta i klienta existuje Kodex práv pacientů. V něm se kromě jiného uvádí, že pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před zahájením každého diagnostického nebo terapeutického procesu rozhodnout, zda s ním souhlasí. Pokud existuje více alternativních postupů, má na seznámení s nimi právo. Pacient má také v rozsahu zákonem povoleném právo odmítnou léčbu a má být současně informován o zdravotních důsledcích svého rozhodnutí. Klient i terapeut by měli mít na paměti i právo terapeuta odmítnout klienta či určitý způsob terapie především v případě, když by došlo k výraznému rozporu mezi požadovaným typem léčby a terapeutovým postojem.¹²

2.5 Transsexuálové v běžném životě

  Studie ukazují rozdíly mezi transsexuály FtM a MtF. Ftm jsou lépe sociálně přizpůsobeni, méně podezřívaví a více realističtí. Naopak MtF mají méně stabilní zaměstnání a méně příznivou sociální anamnézu, kdy vykazují více trestných činů a prostituce, a také mají tendenci vykazovat více symptomů duševních poruch.¹³ Většina transsexuálů podle výzkumů pochází z nižších sociálních vrstev. Ale je dost dobře možné, že transsexuální jedinci s vyšším vzděláním a z vyšších sociálních vrstev kladou profesionální úspěch a sociální integraci na první místo a pro řešení svých pohlavních problémů si najdou jiné východisko.

Transsexuální lidé žijící v partnerském vztahu mají větší úspěšnost v sociální adaptaci, častěji jsou dobře adaptování i pracovně, mají méně psychiatrických potíží, jsou motivovaní v průběhu léčby a mají zájem rychle dosáhnout přeměny pohlaví.¹⁴ V partnerských rolích se lépe adaptují FtM, mívají častěji blízké vztahy s rodinou a více z nich zakládá pevný partnerský vztah.

Charakteristiky MtF a FtM jedinců uvádějí velké rozdíly mezi nimi, jsou dobře a dopodrobna popsané, ale nedají se zatím vysvětlit. Jako možné příčiny těchto rozdílů jsou uváděny genetické, hormonální, kulturně společenské a výchovné vlivy.

2.5.1 Transsexualita a rodičovství

Transsexuální člověk se může stát po přeměně pohlaví rodičem několika standardními způsoby, jako je adopce, získání dítěte do pěstounské péče nebo umělým oplodněním. Své dítě pak vychovávají úplně stejně jako ostatní rodiny, akorát pro ně je jediným problémem, který musí během výchovy vyřešit, zda budou se svými dětmi o své minulosti hovořit. Existují ale i klienti, kteří se stali rodiči dětí ještě předtím, než si svoji transsexualitu uvědomili. O to je potom horší přistoupit na změnu pohlaví, neboť dítě může být traumatizováno a frustrováno. Ale to mohou být i jiné děti, pokud se v jejich blízkosti děje něco, čemu oni nerozumí a co je od rodiče oddělí. Tím jsou desítky dalších důvodů než je jenom transsexualita.

  Pro dítě je největší jistota, když vidí, že rodiče drží pospolu a navzájem si vyjadřují podporu a pochopení. Dítě, které dostane otevřené informace od obou rodičů a které uvidí, že spolupráce rodičů dále funguje, má větší předpoklady ke klidnému vývoji než dítě, jehož rodiče se dramaticky rozejdou a jeden z nich se ztratí. Dospělí většinou podceňují schopnost dětí pochopit situaci, ale porozumět transsexualitě bývá leckdy pro dítě snazší než pro mnohého dospělého. Podle průzkumu se dětem daří celkově lépe tehdy, nastane-li změna pohlaví rodiče v mladším věku dítěte. Terapeuté zastávají názor, že odkládání přeměny na starší věk a zatajování skutečnosti staví děti do složitější situace. Výjimkou je období pozdní puberty, kdy většina terapeutů doporučuje počkat až do dospělosti dětí.¹⁵ Transsexuální rodiče mohou být plnohodnotnými rodiči i po přeměně pohlaví a děti jsou schopny své rodiče chápat a poskytnout jim adekvátní oporu.

 

2.5.2 Transsexualita a její právní aspekty

Společnost a právo rozlišují pouze dvě pohlaví a neexistuje právní definice těchto pojmů. O pohlavní příslušnosti jedince se rozhoduje při narození podle fyzického zjevu zápisem do matriky a následným vystavením rodného listu a čísla.¹⁶Při změně pohlaví ke kompletní přeměně samozřejmě nedojde, například genetické pohlaví je nedotčené a rozhodující pro umožnění právní přeměny je vymizení reprodukční schopnosti. Z humánních hledisek a respektování práva na ochranu soukromí je třeba s touto osobou zacházet tak, jako kdyby opravdu byla tou osobou požadovaného pohlaví.

Po provedené operaci pacient požádá o změnu zápisu jména, příjmení a pohlaví. Svoji žádost musí doložit potvrzením odborného lékaře z oboru sexuologie o provedené úplné změně pohlaví. Takto provedená právní změna nemůže mít už zpětné účinky. Dosavadní doba zaměstnání se započítává pro výpočet důchodu, rodičovský zápis při narození případného potomka se taktéž nemění. Matkou zůstává vždy žena, která dítě porodila a otcovská role je rovněž trvalá, pacient se rozhodně svých rodičovských práv vzdávat nemusí. Trestní zákon ani nijak nepostihuje projevy a chování transsexuálů, i když jejich vystupování v době během přeměny pohlaví jim může přinášet určité obtíže v kontaktu s policií či úřady, proto je jim v případě žádosti vystaven odborný nález, že jejich chování je v souladu s jejich pohlavní identitou.

Úplnou změnu pohlaví, tzn. změnu pohlaví chirurgickým zákrokem při současném znemožnění reprodukční funkce, lze provést jen pacientovi staršímu 18 let a s plnou způsobilostí k právním úkonům, který dosáhl schopnosti trvale žít v opačné sexuální roli, na jeho žádost a po doporučení odbornou komisí.¹⁷ Odbornou komisi tvoří právník, nejméně dva lékaři se specializací v oboru sexuologie, lékař se specializací v oboru psychiatrie, další dva lékaři nezúčastnění na provádění lékařského zákroku a klinický psycholog. Tuto komisi jmenuje ředitel zdravotnického zařízení, ve kterém se změna pohlaví provádí. Z procesu přeměny pohlaví jsou vyloučeni ti, kteří trpí těžkou poruchou osobnosti, závislostí na alkoholu, drogovou závislostí, neschopností trvale žít v opačné sexuální roli a ti, kteří žijí v manželství.

 

2.5.3 Transsexualita a náboženství

O toto téma se jednotlivé církve příliš nezabývají, proto nemají tolik jednoznačný názor. Důvodem pro záporné stanovisko je přesvědčení, že zásadu celistvosti nelze aplikovat mimo fyzický celek. Proti hormonálně-chirurgické terapii se namítá, že zasahuje proti zcela zdravému tělu. Ale přístup církve k transsexuálům je naprosto individuální. Mnoha lidem církevní společenství poskytlo důležité zázemí a oporu, ale dalších mnoho klientů postihla izolace, neboť podle názoru církve si každý člověk má nést svůj kříž, tak jak ho dostal do vínku a bylo by lepší, kdyby se trápili v původním těle a mohli přijímat od církve pomoc a soucit.

 

3. Praktická část

 V další části mé práce jsou uvedeny životní příběhy lidí, kteří byli tak hodní, že si na mě udělali čas a svěřili se mi v podstatě se svým celým životem. Moc si toho vážím a chtěla bych ještě jednou poděkovat.

 Povídala jsem si, ať už formálně nebo jen tak soukromě, s několika lidmi, kteří mají osobní zkušenost s přeměnou pohlaví. Všichni do jednoho žijí nyní spokojený život, a k mému velkému překvapení nikdo z nich nemá se zařazením do společnosti problémy. Jen jeden uvedl, že ho v práci jako šéfa nerespektují kvůli tomu, že byl dříve ženou. To je ale podle mého soudu jen záminka a pokus podrazit autoritu. V našich krajinách je totiž rozšířený zlozvyk nerespektovat nadřízeného hledat na něm jen chyby.

Mnou zpovídaní lidé žádné problémy s okolím neměli a nemají, ať už je to způsobené tím, že svoji minulost tají nebo tím, že prostě jenom mají štěstí na lidi kolem sebe. Dva mnou popsané příběhy z internetu dokazují, že ne každý zažívá jen kladné přijetí. V extrémních případech jsou známy i případy, kdy byli lidé pro svou jinakost znásilněni, přepadeni či zbiti.

 

3.1 Káťa

 Se slečnou Káťou jsem si dala sraz v jedné ústecké kavárně. Nebyla jsem tam sama, doprovázel mě můj kamarád, její syn, který se se mnou také podělil o své pocity a ještě se mu budu v této práci věnovat. Nebyla jsem si jistá, zda Kátě nebude přítomnost syna vadit, přece jenom, vyprávět do detailů před vlastním synem jak se z otce stala žena, nemusí být každému zrovna příjemné. Ale žádný problém to nebyl, jsou si s Honzou hodně blízcí a v době přiznání celou situaci dopodrobna rozebírali.

Káťa je 42letá žena, jenž se narodila v mužském těle a čím více dostávala rozum tak tím více si uvědomovala, že by se lépe a přirozeněji cítila v těle ženském. Své problémy si naplno začala uvědomovat v pubertálním věku, okolo patnácti, šestnácti let, kdy se kluci obyčejně začínají bavit o holkách a podobných chlapských věcech a ona zjišťovala, že ji tato témata absolutně nezajímají. Ale v té době ještě informovanost zdaleka nebyla taková jako dnes, tak si Káťa nemohla přesně definovat ty zmatky, co v hlavě měla a předpokládala, že se vše srovná.

Klasicky absolvovala, tenkrát ještě samozřejmě Standa, absolvoval, vojnu, podle svých slov až ne tak děsnou jak očekával, neboť jako expert přes počítače nebyl přímo v kasárnách. Již před vojnou se oženil a narodil se syn Honza. V tu chvíli se pro Standu něco změnilo a měl pocit, že funguje jako normální chlap, správný otec rodiny a žil relativně v poklidu. O pět let později ale manželka otěhotněla znovu a ve Standovi se najednou něco zlomilo, začal si uvědomovat, že v životě nezažije pocit těhotenství, ačkoliv by si to moc přál. Svou psychickou nepohodu dával najevo i navenek, začal být nepříjemný a situace došla až tak daleko, že manželku začal vyloženě nenávidět , i když ona za nic nemohla a absolutně nic netušila.

 

  Po letech trápení, kdy si prošel i myšlenkami o sebevraždě, se Standa rozhodl navštívit sexuologa a svěřit se mu se svými problémy. Společně vše začali rozebírat, až nastala situace, kdy Standa všechny své utajené pocity oznámil manželce. Ta pochopitelně, nic netušíc, byla v šoku a tuto zprávu moc pozitivně nepřijala. Společně se rozhodli ještě počkat, než děti trochu povyrostou a potom jim vše oznámili, vysvětlili, Standa se odstěhoval a podstoupil operaci.

Od té doby nastává úplně nová fáze jeho života, respektive úplně nový život. Standa vystudoval vysokou školu se zaměřením na počítače, takže o pracovní příležitosti rozhodně nouzi neměl. Po počátečním váhání se, již Kateřina, rozhodla opustit rodné město, neboť nebylo moc příjemné, podle jejích slov „že mě lidé neustále pozorovali, jak se změnilo mé chování a sledovali každý můj pohyb“. Nyní žije v Praze již čtyři roky a okolí jí zná jen jako ženu.

Po odvyprávění životního příběhu mě zajímala socializace do společnosti a reakce okolí. Káťa měla situaci jednodušší v tom, že se odstěhovala a za svou starou identitou spálila mosty. O jejím tajemství vědí pouze nejbližší. Po krátké odmlce se pravidelně stýká se svým synem a se svým otcem, pro kterého, jako pro hrdého otce syna, nebylo zpočátku rozhodně jednoduché překousnout jeho změnu na dceru, ale s nastalou situací se vyrovnal, i když ne úplně. Každopádně toleruje, že každý má právo uspořádat si svůj život jen a jen podle sebe. Matka prý podezření měla, ale pravdu se nikdy nedozvěděla a operace se nedožila.

Káťa nyní žije již více jak dva roky ve spokojeném vztahu s partnerem, jenž absolutně nic netuší. To je otázka, ve které Káťa nemá stále jasno, zda partnerovi svou minulost přiznat či ji zatajit.

 

3.1.1 Transsexuálové a děti – o tom, že jde

Jak jsem se zmínila u Káti, dříve než se stala ženou, stala se otcem. Rodičovství – to je jedna z nejdiskutovanějších otázek při změně pohlaví. Proběhlo již několik desítek výzkumů, zda může děti duševně poznamenat změna pohlaví jednoho z rodičů.

Z větší části je silný odpor k transsexuálům pokračujícím v rodičovské roli během a po pohlavní přeměně. Částečně pochází z obav, že děti budou nejisté v jejich vlastní pohlavní identitě během kritické doby jejich psychosociálního vývoje. V podstatě se dá říci, že žádné období není zcela bezpečné. Ale prvních několik let, kdy se uspořádává základní pohlavní identita, je mimořádně zranitelných. Dalším takovým obdobím je rané dospívání, kdy se silně projevuje pohlavní orientace.

Na tuto otázku navazuje následující příběh Honzy. Vypovídá o pocitech syna, který se v jedenácti letech dozvěděl, že se jeho otec ve skutečnosti cítí být ženou.

Honza ale zdaleka není jediným dítětem, který má tuto zkušenost. V Londýně proběhl v roce 1998 výzkum 18dětí, které mají pohlavně atypického rodiče. V rozhovorech těchto dětí a rodičů byly dvě typicky citované oblasti soustředění jako potenciálně problematické pro děti, jejich pohlavní identita a útoky vrstevníků.

Ani jedno z dětí netrpělo poruchou pohlavní identity. Jeden chlapec a jedno děvče přemýšleli o změně pohlaví krátce po tom, co se dozvěděli o transsexualitě rodiče, ale byla to jen zvědavost. Jejich touha změnit pohlaví se dále nevyvíjela. Nevyskytl se žádný významný případ chování.

Děti informovaly o svém rodinném problému vrstevníky, o kterých si mysleli, že jim mohou věřit a nebudou se jim vysmívat. Tři děti byly zpočátku vysmívány, ale jen přechodně. Zbytek neuvedl žádné problémy.

Tři z dětí si nepamatují svého rodiče v minulé roli. Děti naprosto chápaly rodičův nesouhlas s pohlavím a průběh léčby. Následně uvádím citace reakcí dvou dětí. Desetiletý chlapec s otcem, jenž se nechal přeoperovat na ženu:

Co na to říkáš?

„Je to v pořádku.“

Proč to tvůj táta dělá?

„Nelíbí se mu být mužem.“

 Čtrnáctiletá dcera s matkou , jenž se stala mužem:
„Má matka je nešťastná ve svém těle. Má maminka je od té doby, co žije, jak se cítí, o hodně šťastnější. Když mi bylo 13 let, má matka řekla Já chci být muž, vadí ti to?

Já jsem jí řekla, že ne, pokud zůstane uvnitř stejná a bude mě ještě mít ráda. Nestarám se o to, jak vypadáte.. Je to jako čokoláda, má nový obal ale uvnitř je to stejná čokoláda.“¹⁸

 Dostupné zkušenosti dokazují, že transsexualita rodiče nemá nepříznivý dopad na děti. Dětem se daří celkově lépe, když přeměna rodiče nastane v ranějším vývojovém stupni dítěte. Období puberty se moc nedoporučuje pro tak zásadní přiznání dítěti, neboť je to již tak dost obtížné období jak pro dospívajícího člověka, tak pro jeho rodiče.

Rodiče si ale musí uvědomit, že oni sami, ne děti, nesou odpovědnost za zabezpečení, že tyto situace projednají vhodným způsobem. Měli by navštívit se svými dětmi psychologické poradny, zkusit si promluvit s učiteli o pochopení jejich situace a v případě potřeby o podporu.

Pro děti je nejdůležitější citový vliv rodičů, domácí klid a pohoda, pocit bezpečí a pocity toho, že se na svého rodiče mohou spolehnout. A není důležité, čím jejich rodič dříve byl. Pohlavní přeměna určitě není neutrální událostí v životě dítěte, ale při správném a citlivém přístupu nezanechá žádné dlouhodobé následky. Mnohem horší dopad na dítě mají rodičovské rozpory, neshody a hádky. A je klinicky dokázáno, že daleko větší újmu na děti způsobuje rozvod a přerušení kontaktu rodiče s dítětem.

3.1.2 Honza

Jak jsem již zmiňovala, dalším mým zpovídaným byl Honza. Je synem Káti, která se původně narodila v mužském těle.

Honza je dvacetiletý studující mladík. Dětství měl vcelku běžné, vyrůstal v rodině s oběma rodiči a o pět let mladší sestrou. Životní zlom nastal jedno víkendové ráno v době před devíti lety, kdy rodiče oběma svým dětem místo snídaně sdělili pravdu. Přiznání, že tatínek se cítí být ženou, žádné dramatické změny v jejich vývoji nezanechalo. Sestra byla na pochopení celé situace příliš malá a Honza reagoval spíše s humorem.

Ještě dalšího půl roku po přiznání bydlel otec doma, potom se odstěhoval, ale rodina dále relativně fungovala. Navštěvovali se, jezdili spolu na dovolené, do té doby, než se přiblížilo datum operace.

 Po operaci se vztahy prudce ochladily. Manželka a její rodina, možná tajně doufajíc, že se vše vrátí do starých kolejí, přerušily veškerou komunikaci s Káťou. Po Katčiným přestěhování do Prahy se vztahy mírně zlepšily, ale stále jsou na bázi neutrální. Jediným, kdo s Káťou více komunikuje, je syn Honza.

 Honza celou pravdu svěřil svým dvěma nejlepším kamarádům. Ti to vzali s pochopením a vše si nechali pro sebe. Samozřejmě, taková skutečnost se nikdy úplně neutají. A ještě pokud člověk bydlí na sídlišti, kde i zdi mají uši. Podle vyhýbavých a slídících pohledů bylo jasné, že celé sídliště o jejich rodinné situaci ví, ale nikdo se nevysmíval a do očí nic neřekl. 

3.2 Marek

Mára je 18letý inteligentní fajn člověk. Největší smůlu měl asi v tom, že se narodil do ženského těla, které ale bohužel nekoresponduje s jeho přemýšlením. Svou jinakost pociťoval již od dětství. Kolem svých patnácti let svůj problém pojmenoval a začal navštěvovat sexuologa. Nyní již tři čtvrtě roku bere hormony a chystá se na operaci, která by měla být bránou k lepším časům.

Aby těch problémů nebylo na jednu dětskou duši málo, tak se Mára nenarodil do zrovna láskyplné rodiny. S matkou nevycházel vůbec a když se rodiče rozvedli, na svou vlastní žádost zamířil do dětského domova. U otce také zůstat nemohl, ten si našel novou přítelkyni s dětmi, které Marka moc dobře nepřijaly a vznikaly tam zbytečné neshody.

V dětském domově bylo vše v pořádku do té doby, než tety vychovatelky zjistily Markovo cítění, které nemohly pochopit. Na jejich popud tedy putoval do diagnostického ústavu, který mu nakonec zařídil ubytování v Ústí na internátě. Tam je bydlení bez problémů a paní vychovatelky se mu snaží vycházet vstříc jak jen to jde.

V této době již Mára užívá neutrálního jména, spolužáci i učitelé si na tuto skutečnost již stačili zvyknout a žádné potíže ani naschvály mu nedělají. Jistě, občas se někdo najde a utrousí nějakou tu jedovatou poznámku. Ostatně, jedné takové nepříjemné chvilky jsem byla i svědkem. Mára ale vzal vše s úsměvem a nadhledem. 

Markův život se konečně trochu ustálil, během pár měsíců ho čeká operace, za rok maturita a potom snad již vysněný život plný cestování a poznávání.

3.3 Jitka

Jeden životní příběh, který mě zaujal, jsem si přečetla na internetu a dovolila si ho použít. Překvapuje mě, že i v médiích, ke kterým někteří vzhlížejí jako ke své autoritě, může docházet k diskriminaci z důvodu pohlaví.

Jitka chtěla změnu pohlaví už v sedmadvaceti letech. Tenkrát jí to lékaři rozmluvili, že by prý stejně nebyla pěkná ženská. Maminka za ní odpověděla na inzerát a prakticky ji oženila, jenže v manželství problémy dozrály. Dneska ví, že se to vůbec nemělo stát, rodina nefungovala. Když se odhodlala ke změně pohlaví podruhé, byla už rozvedená.

V zaměstnání šlo vše v pohodě téměř dvacet let. Jitka pracuje v technické profesi v České televizi. Obor, jemuž se věnuje, umí jen několik lidí. Nastoupila sem jako muž a nikdy neměla se svými kolegy žádné problémy. Po změně pohlaví věděla, že staví své okolí do nelehké situace. Čekala poznámky, vtípky. Ale její očekávání bylo zdaleka převýšeno,na to, co přišlo nebyla připravena.

V situaci selhal především vedoucí. Už v době, kdy procházela „neutrálním obdobím“, jí zakázal s ostatními o jejích problémech mluvit. Prý ať tím ostatní nezatěžuje. Zjistila, že některým vadí už jen její přítomnost.

Jednou, na doporučení lékaře, přišla do práce poprvé v ženských šatech. Jen na návštěvu, ten den měla zrovna volno. Kromě posměchu vyvolala zásadní odpor. Problémy nastaly i s tím, jakou bude vlastně užívat šatnu. Navrhla, že se bude převlékat v jedné nepoužívané místnosti, ale zase narazila. Kolegové jí situaci vůbec neulehčili a doporučili, ať jim tam nezavádí žádné novoty.

  Lékařská komise proto zkrátila její „přechodovou fázi“, Jitka v tom viděla úlevu. Doufala, že potom se situace uklidní. Ale zmýlila se. Když byla po operaci v neschopnosti, mělo dojít k plánovanému snížení zaměstnanců. Na seznamu lidí navržených na propuštění byla na prvním místě. Nešlo o příkaz ředitele televize nebo někoho z vedení, ale o příkaz jejího vedoucího. Jako muž sice byla nenahraditelná, ale teď podle vedoucího byla nadbytečná. Nakonec ke snižování stavu nedošlo a Jitka zůstala.

S kolegy si chtěla o všem promluvit, ale neposlouchali ji. Nechtěli být obtěžováni. Zkusila tedy napsat na nástěnku – „Teď se jmenuji Jitka a byla bych ráda, kdybyste mi tak mohli říkat. Na staré jméno nebudu reagovat.“ Kolegyně dopis roztrhala a vedoucí si Jitku opět podal s tím, ať si své problémy vyřeší sama a nikoho tím neobtěžuje. Útoky a psychický nátlak se stávaly neúnosnými. Nakonec zasáhlo občanské sdružení TransForum. Pověřilo Jitčinu kamarádku, aby zašla za bývalým generálním ředitelem a pokusila se mu všechno vysvětlit. Situace se zklidnila. Ale není vůbec jisté na jak dlouho. Jitka má pár spojenců, ale také několik záludných nepřátel.¹⁹

 

3.4 Monika

  Příběh Moniky byl uveřejněn na jejích internetových stránkách. Zveřejňuje tam celý průběh přeměny, především proto, aby pomohla v rozhodování všem, jichž se tento problém týká. Pro ostatní je to důkaz, že někdo podstoupí bolest a opovržení okolím jen proto, aby se stal tím, kým se přeje být.

 Monika se narodila a vyrůstala na malém městě, kde žije dodnes. Svou jinakost pochopila, snad jako všichni, v pubertě. Se svým pocitem se zkoušela sžít a zapojit do běžného života. Založila rodinu, zplodila syna, ale navzdory tomu všemu zjistila, že mužskou roli dále hrát nezvládá. Požádala svoji kolegyni a ta ji objednala v Brně na sexuologii. Různá vyšetření trvala něco přes rok, potom následovala hormonální léčba a po dalších devíti měsících operace. Doba je to relativně krátká, ale Monika prý byla „čítankový příklad.“

 První člověk, kterému se Monika svěřila, byla sestra. Ta vzala vše s pochopením, neboť pracuje na oddělení, kde se transsexuálové operují a s takovými případy se již setkala. Nejhůře vše pochopitelně nesl otec, nakonec se postupem času s krutou realitou také smířil. Vzhledem k tomu, že celá rodina žila na malém městě, byla velká odvaha tam zůstávat i nadále. O práci sice Monika nepřišla, ale lidé si uštěpačné a ponižující poznámky, někteří i úplné ignorování, neodpustili. Monika podle svých slov má z dřívější doby jednu dobrou kamarádku, ostatní „kamarádi“ se od ní odvrátili. Partnera žádného nyní nemá, ve vztahu většinou přiznala pravdu a byl konec. Zatím se ještě žádný muž nedokázal smířit s její minulostí.

 

3.5 Slavní transsexuálové

 
 I mezi slavnými lidmi se najdou tací, kterým nebylo souzeno při narození to správné tělo. Jsou mezi nimi úspěšné modelky, herečky, spisovatelky a aktivistky. Následující příklady dokazují, že přeměna těla je možna v každém věku a není důvod život předčasně vzdávat.

 Georgina Beyerová – pochází z původního maorského obyvatelstva Nového Zélandu, kde se narodila v roce 1957. Podle vlastních slov byla normálním chlapcem, z nějž se měla stát mimořádná žena. Jistou dobu pracovala v porno průmyslu v Sydney a ve čtyřiadvaceti se nechala přeoperovat. Stranu práce zastupuje v parlamentu Nového Zélandu už tři roky. Je zatím prý jedinou transsexuální poslankyní na světě.

 Gloria Hemingwayová (1931-2001) – Byla jako Gregory nejmladším synem slavného amerického spisovatele Ernesta Hemingwaye a narodila se v Kansas City. Roku 1976 vydala vzpomínkovou knihu „Táta:Osobní vzpomínky“. Ve floridském Key Biscayne ji zatkli za nahotu, měla jen korálky na krku. Když měla být předvedena k soudu, našli ji v cele mrtvou.

 Amanda Learová – Život této poměrně známé zpěvačky je opředen spoustou legend. Narodila se údajně v roce 1939 ve Francii. Pohlavní obojetností se stala inspirací pro malíře Salvadora Dalího. Podle jeho životopisce se vyloupla v první polovině 60. let z travestitního tanečníka Alaina Tapa. Studovala malířství, stala se modelkou a díky pomoci Davida Bowieho začala zpívat. Nahrála třináct alb a třeba v SSSR sklidila obrovský úspěch. V roce 2000 jí podle vlastních internetových stránek vyhořel dům v Provenci a při tom zahynul její manžel.

 Caroline Paige – Ve Velké Británii spatřila světlo světa roku 1961. Dvacet let žila v uniformě dvojím životem. Stala se ale nejlepším pilotem britského Královského letectva. Aktitvně se účastnila operací v Perském zálivu i v Bosvně. Z obou válek si přivezla vysoká letecká vyznamenání. Po operaci jí armáda umožnila opět létat, a tak má pilotské zkušenosti jako muž i jako žena.

 Dee Palmer – Narodila se roku 1937 ve Velké Británii. Více než šest desetiletí hrála ve skupině Jethro Tull. Rozhodnutí podstoupit operaci uspíšila smrt manželky Margaret. Přesto jí to trvalo ještě dalších devět let. Nedávno již jako klávestistka nahrála první sólovou desku ve Španělsku. Frontman Jethro Tull Ian Anderson o její změně řekl: „Nejdřív mi přišlo zatěžko tomu porozumět. Ale jeho rozhodnutí plně podporuji.“

 Andreas Krieger – V bývalém východním Německu se narodil pod jménem Heidi roku 1965. O jedenadvacet let později se stal mistryní Evropy ve vrhu koulí. „Na konci kariéry jsem nevěděla, zda jsem žena, či muž,“ prohlásil. Hormonální injekce z něj udělaly muže s ostře řezanou tváří. V souvislosti s ním se začalo spekulovat, jak to kdysi bylo s téměř železnou neporazitelností sportovců z východního Německa.²⁰

 

3.6 Jak může okolí pomoci?

Na transsexuálních lidech mne fascinuje vůle a síla s jakou překonávají překážky, o kterých se většině lidí ani nezdá. Mnozí z nich, kromě poruchy identifikace prožili něco navrch – sexuální zneužívání v dětství, závislost na alkoholu, hluboké deprese, nepovedená manželství, ztrátu rodičů, sníženou možnost prosazení a uplatnění v profesi, samotu.

Operací se zdaleka toho moc neřeší. Nastává období dalších, nových a nečekaných potíží. Nové zaměstnání, nový vztah, potřeba škrtnout minulost.

Jednou zahájená přeměna je pro transsexuála život nebo smrt. Nedělá to pro sexuální protesty ani k hrubému urážení ostatních lidí. Ale dramatické tělesné změny při přeměně mohou šokovat a polekat ty, kteří jej dobře znají. Zde také vzniká mnoho skutečných rozpaků jako například jaké jméno použít, jaký rod použít a jak to všechno vysvětlit rodině a přátelům. Největší problém je, že přátelé a blízcí lidé často mají blok vidět na člověku, kterého již tak dlouho a dobře znají, jeho opačnou identitu. Mnoho transsexuálů ztratí všechna spojení s jejich blízkými, rodinou, příbuznými a přáteli před přeměnou a musí po přeměně začít zcela od začátku při hledání jakýchkoliv přátel, přátelství a lásky.

A tak se jedinec procházející přeměnou musí denně vyrovnávat nejen s obrovskými změnami svého těla a své emoční stability, ale také se široce se měnícími změnami v myslích každého kolem něj. Trocha porozumění a upřímné podpory v praktických záležitostech od přátel a spolupracovníků může usnadnit některé břemeno přeměny.²¹

Naštěstí většina lidí vidí „světlo na konci tunelu přeměny“. Společenské potíže obvykle utichnou, když dokončí svou pohlavní transformaci a postupně se pro společnost stávají opačným pohlavím. Mnozí z nich, v touze po klidném životě, nechávají svou minulost zcela privátní. Přátelé a spolupracovníci, kteří o minulosti vědí, by měli ctít jeho přání soukromí.

Dozvědění se něčeho málo o transsexualismu může pomoci ostatním lépe porozumět. Se vzrůstajícím pochopením dotyční lidé mohou pomáhat uklidnit reálné potíže a zmenšit výsměch, kterému musí transsexuální kamarád, spolupracovník či příbuzný, čelit během přeměny. Až projde celou přeměnou, člověk s novou identitou obvykle zapadá potichu zpět do společnosti a většinou žije spíše obyčejný, ale o mnoho šťastnější život.

 Co dělat, pokud se problém transsexuality týká mého dítěte:

- Nevyčítejte mu nic, protože za to nemůže

- Nevyčítejte nic ani sobě, ani vy za to nemůžete

- Vaše rodina se nemusí za nic stydět, smát se vám mohou jenom hlupáci a zakomplexovaní lidé

- Pokuste se dítě pochopit a neodsuzovat, stálo ho spoustu sil se vám svěřit

- Neodmítejte ho, možná jste jediným, na koho spoléhá

- Navštivte spolu s ním odborníka

- Nemlčte, čeká na vaši odezvu i na vaše otázky

- Klidně plačte a vztekejte se, je to k vzteku i k pláči, že zrovna vaše dítě má takovou starost

- Dejte mu najevo, že nadále vaším dítětem zůstává²²

 

4. Závěr

Pohlaví je nejzákladnější identifikační charakteristikou pro každou lidskou bytost. Být přinucen vyrůstat a žít v nesprávném pohlaví je děsivá zkušenost pro intenzivní transsexuální děti. Naštěstí je nyní dobře vyvinuto mnoho společenských, lékařských a operačních metod pro diagnostiku, léčení, zlepšování a napravení této situace.

Ale bohužel lékařská věda a technologie stále vedou, zatímco náboženské, politické, právní a sociální instituce se opožďují. Transsexuálové jsou často zahanbeni a obviňováni ze skromného pokusu napravovat své utrpení a naše společnost má stále tendence vysouvat tyto lidi na okraj a poznamenávat je i po tom, co prošli společenskou přeměnou. Postupem času bude věda dále rozmotávat příčiny transsexualismu a je velmi pravděpodobné, že současné důkazy nasvědčující, že pohlavní identita je rozhodnuta prenatálně, se dalším výzkumem upevní. Jak věda objasňuje příčiny a pomáhá nám lépe identifikovat a rozumět širokému rozsahu možností pohlaví, je nevyhnutelné, že společnost se bude muset změnit k soucitnějšímu zacházení s transsexuály, obzvláště s dospívajícími transsexuálními dětmi.

 Transsexuálové jsou vystaveni většímu riziku diskriminace a jejich práva nejsou zpravidla dostatečně právně zajištěna. Článek 14. Evropské charty lidských práv neřadí pohlavní identitu mezi třináct podmínek, které nepřipouštějí diskriminaci. Tento nedostatek částečně napravuje Doporučení parlamentního shromáždění Rady Evropy o diskriminaci transsexuálů, které doporučuje, aby členské státy přiznaly transsexuálům stejná základní práva a svobody. Vedle rizik typických pro všechny tradiční menšiny bývají transsexuálové častěji diskriminováni v zaměstnání, pokud se jejich zaměstnavatel dozví, že v blízké budoucnosti plánují provedení přeměny pohlaví, a tedy pracovní neschopnost. Ústavně jsou garantována práva transsexuálních osob v Jihoafrické republice, některé státy USA a Austrálie ve svých zákonech rovněž řadí jako antidiskriminační podmínku pohlavní identitu.

V současné době se konzultuje návrh zákona o zdravotní péči, který připravilo Ministerstvo zdravotnictví ČR a který čeká na projednávání a schvalování ve vládě. Paragraf 37 pojednává o podmínkách, za jakých lze provést operativní změnu pohlaví. Až dosud se naše zákony transsexualitou nijak zvlášť nezabývaly. Stvořily pouze lékařskou komisi, která na doporučení sexuologů schvaluje sám finální operativní zákrok. Všechno ostatní upravovaly ministerské vyhlášky, jejichž ráz byl v mnoha ohledech spíš orientační. Nyní se věci změnily a přeměna pohlaví je dopodrobna popsána, to znamená od kolika let je přeměna povolena, jaké podmínky musí transsexuál splnit, jaký nesmí být, jak se nesmí chovat apod. Navzdory spekulacím, že si žadatel o změnu pohlaví bude muset hradit operaci ze svého, taková situace ještě nenastala a zákrok stále hradí zdravotní pojišťovny.

Ve své práci jsem se snažila přiblížit problém transsexuality, ukázat, že se nejedná o žádnou nemoc nebo nakažlivou úchylku, za kterou by se měl kdokoliv stydět a skrývat ji. Nikdo nemůže za své rodové dispozice, které dostal do vínku a které jsou nenapravitelné. Každý člověk je jiný, originální a není důvod někoho odsuzovat. Lidé se rodí bílí, černí, slepí, hluší, s tělesnou vadou, s psychickou vadou a společnost je také uznává jako plnohodnotné členy a snaží se jim pomáhat. Stejně tak jsou plnohodnotnými lidmi ti, jenž se, ne svou vinou, cítí ve svém rodném těle nepříjemně a v rozporu s jejich myšlením.

První část práce je věnována teoretickému vymezení problému, historii, důvodu vzniku a podmínkám přeměny. Ve druhé části představuji několik zajímavých lidí s osobní zkušeností s přeměnou pohlaví a jejich zkušenosti se zařazením do společnosti.

Všichni tito lidé, se kterými jsem se osobně setkala, na mě zapůsobili naprosto pohodovým dojmem, spokojenost z nich jen čišela. Upřímně mohu zkonstatovat, že všichni byli velmi sympatičtí a psychicky vyrovnaní lidé. Tím, že si v životě dost zažili, nejsou zamindrákovaní, falešní a závistiví, jako většina naší takzvané „normální“ populace. Užívají si svého nového života plnými doušky a nelámou si hlavu zbytečnostmi. I když si samozřejmě nedovolím tvrdit, že všichni lidé se zkušeností s přeměnou pohlaví mají svatozář. I mezi nimi se jistě najdou neupřímní, zlí jedinci.

Rozhodně není důvod tyto naše spoluobčany odsuzovat nebo se jim jinak vysmívat a ponižovat je. Jistě, je to určitá zvláštnost, a co se vymyká normálu je vždy sledováno a komentováno. Ale je třeba pochopit, že za svoje vnitřní pocity nikdo nemůže a nedají se nijak ovlivnit. Každý jsme jiný, nikdo není lepší. Ten je malý, jiný vysoký, další pihovatý, tamten je tlustý a ten zase tenký. A u někoho se vyšší moc spletla a přidělila mu jiné tělo. Na závěrečné zhodnocení bych si dovolila citovat slova jedné písně: „..ten je cool a ten plnej strachu, všichni jsme stejně z hvězdnýho prachu“.